Být autentický neboli takový jaký jsem uvnitř, je někdy to nejtěžší, co můžeme udělat. Z jedné strany se topíme v myšlence, kým vlastně jsme a z druhé se pasujeme do jakési klece, vězení či škatulky společenských norem. Často pak máme dojem, že když řekneme, co opravdu cítíme a chceme, ublížíme tím svému okolí – rodině, partnerovi, přátelům, kolegům a nebo je dokonce ztratíme.

CO SE DĚJE DOOPRAVDY?

Jde v podstatě o potlačování sebe sama. Osobně si pokládám otázku: „Je to z hlavy nebo ze srdce?“ A to je pro mě základ pro další kroky. Občas se mi stane, že si řeknu ano tak to chci, ale je to pouze hlava, která mi říká: Udělej to (v rámci bezpečí a komfortní zóny) tak a tak… neboli: Chci to a to (ze zvyku, s pohodlí, ze strachu apod.).

Naopak srdce je odvážné, pouští uzdu fantazii, lehkosti a radosti. Vede nás do končin, které hlavu děsí. Ta proto vymýšlí labyrinty jak z toho ven.

Jsou však momenty, kdy jsme si zcela jistí, že to co slyšíme, ten pronikavý hlas kříčící někde vevnitř nebo jen lehký, tichounký hlásek je ze srdce, které nás volá k činům, ke změně byť se to zdá na společenské úrovní mnohdy šílené, neúnosné či nevhodné!

A v té chvíli je na řadě odvaha! … protože rodina, protože ublížím, protože se to tak nedělá, prootže co na to řeknou ostatní … protože po 186x!

Když však jen pro jednou, ve vší vyrovnanosti, bez emocí a ega, řekneme co chceme, co cítíme či jak to vnímáme, vše se jako mávnutím kouzelného proutku vyladí v náš užitek a dobro. Nakonec zjistíme, že reakce okolí byly jen zvyk na naše „staré“ chování. A to nové až podivně přijímají a vše je tak nějak více uvolněné. Ano tam nás vede srdce! 🙂

Není tedy nic lepšího, než v tom pokračovat.

ZE ŽIVOTA „JDE TO JINAK“

Kdysi jsem neměla na sebe mnohdy týdny čas. Stále jsem byla v jednom kole se svými přáteli, v práci nebo s rodinou. Byla jsem však hodně unavená a doslova vyčerpaná s naslouchání jiným problémům.

Jednoho dne mi můj táta řekl, že jako dodržuji hygienu fyzickou, můžu dodržovat tu duševní. A doporučil mi minimálně jeden den v týdnu si udělat kompletně pro sebe.

Díky tomu jsem se naučila prožívat čas sama se sebou, naslouchat sobě i hlasu mého srdce, které mnohdy až křičelo, ať něco udělám nebo naopak nedělám. To vše mě přivedlo k článku o tom jak říkat NE. A tak jsem se týdny učila říkat ne, ovšem s vnitřním klidem a pravdivým argumentem: Ne, děkuji nechci. Ne, děkuji nemám chuť. Na místo klasického: Mám toho hodně, nestíhám apod.

Na začátku se mi stávaly dvě věci – než jsem se naučila říkat pravdivě a klidně co chci a odmítat, co nechci, cloumaly se mnou emoce – strachy (že ublížím, že ztratím atd.), nervozita, zlost ect.

A pak tady byly reakce okolí, které nebylo na toto mé nové chování zvyklé. A tak jsem slýchávala: jooo ty máš špatný den v práci – na to jsem odpovídala: Ne, pouze to chci jinak. A nebo absolutně splašené mysli především autorit, které v první chvíli reagovali až „výhružně“.

Nestalo se to možná přes noc. Každá změna a zavedení ji do života a do praxe, vyžaduje tu a tam více či méně času, ale tuhle odvahu propojenou s vnitřní rovnováhou, klidem a pevností se mi nanejvýše oplatilo se naučit a vyrvat, ač reakce byly jakékoli. Přineslo mi to mnoho dobrého, jednoduchost a autentičnost, ať už je jakákoli!

P.S.: A tak jako matematici pro prokázání správnosti příkladu přikládají druhou část výpočtu tzv. důkaz i já si ověřila pravdivost ovšem v praxi. Po čase jsem na nějakou dobu opět pozapomněla na tuto odvahu a víte co se stalo? – Motání se v kruhu, nespokojenost, nestálost, obavy, nedorozumění, konflikty či absolutní vyhrocení se situací do extrémů…

Přijměte se proto jací jste a dbejte na otevřenost a pravdivost.

Přeji všem odvahu v rovnováze :).


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.