Karla Czechová

2018 BLOG Červenec 2018 Jak na to

Za každými mraky se skrývá nebe

Sedím na posteli se slzami v očích a říkám si: „Tak to mělo být. Vše se děje, jak má.“ Vzápětí se však objevuje ve mně další hlas, který křičí: „Tak proč to zase tak bolí? Proč mi zas tak ublížil, i když byl úplně jiný než ti předchozí… a vůbec, jak dlouho se chceš přesvědčovat, že se děje vše, jak má?“

… nejhorší je ten pocit bezradnosti a nicoty… ten pocit, že ať uděláte cokoli, vždy se nakonec ocitnete na kolenou.

–

Často mluvíme o naších snech, jak si je plnit nebo o srdci, které je potřeba následovat. V motivačních filmech a knihách sledujeme obraz neúspěchu, který se promění v úspěch. Tyto zdroje nám však ukazují peripetie hrdiny jen ve zkratce a tak když v reálném životě prožíváme vzlety a pády, které se navíc opakují, často jsou doprovázeny pocity a myšlenkami z úvodu.

Jak v těchto situacích pokračovat v životě? A co když se v tom bezvýchodně plácáme několik měsíců? Jelikož nevíme jakého vyššího plánu jsme aktuálně součástí, není na to univerzální rada. Pozitivní však je, že to jednou skončí a objeví se jiná situace. Existuje také pár věcí, které můžeme pro sebe udělat, abychom toto období ustáli, alespoň v relativně stabilní kondici.

A i když nevěříte nebo se dokonce bojíte či si vytváříte blok z nedůvěry, uzavřenosti a zahořklosti, tak vězte, že za každými mraky se skrývá nebe. Bez výjimky.

Krok po kroku

Nechte proplouvat pocity a emoce. Ještě nikomu neprospělo ukládání si emoci uvnitř sebe. Chce se Vám brečet – brečte. Chcete křičet – křičte. Máte mnoho negativních emocí a pocitů? Napište je na papír a ten následně spalte. Jediné, co není v tomto přípustné, vytvářet další negativní příčiny, které se změní v následek ku příkladu v podobě nemoci.

A proto veškeré role oběti, soudce, jakékoli hodnocení, obviňování, neodpuštění napište na papír, který spálíte a tím rozpustíte veškeré mraky, které se mohou proměnit v bouři či tsunami, které smete, co mu přijde do cesty.

Je jedno, jak dlouho v čase se s něčím vyrovnáváte, důležité je krok po kroku rozpouštět vše nahromaděné v nás z minulosti a co současná situace spouští.

Dělám, co mám rád/a

Balzámem pro naší duši je dělat vše, co máme radí. Chodíte-li do práce, máte-li partnera nebo děti či dokonce vše dohromady, můžete mít někdy dojem, že nemáte čas. Překopejte ho, zorganizujte tak, abyste si udělali čas na své koníčky, zájmy a radosti. Ty totiž vytvoří další prostor na další a další radosti. A časem třeba budete dělat jen a jen to, co máte rádi. Pokud však stavíte na první místo povinnosti, nikdy nevytvoříte prostor pro radosti.

Pokud se nevěnujete svým zájmům, tak přestáváte směřovat pozornost do sebe, na své sny a tím i na svůj život. A aniž byste si všimli, jste pohlcení společností, normami a koncepty „musím“ a „až“.

Věnování pozornosti svému hobby je nejen účinná terapie z těžkostí, ale také cesta k samému sobě, své autenticitě a svému životu. Získáváte tak a osvojujete si dva v jednom.

Věnujte se sobě

… neboli pečuj o sebe i prostor, ve kterém prožíváte své chvíle. Není nic horšího, než se probudit s mastnými vlasy, obložená nedojedenou čokoládou, nakouslým hambáčem a rozpitým pivem. A navrch s kalhotkami po celém bytě či s kuchyní po stoleté válce.

Samozřejmě, že to jak se cítíte vevnitř, zrcadlíte ven, tak je tedy nejvhodnější moment začít z druhé strany. Uklizeno venku navodí jistý klid vevnitř, díky čemu může nastat i očekávaný úklid vně Vás.

Rovnováha mezi přátelstvím a mnou

Někdy těžké chvíle zajídáme haldou jídla nebo zapíjíme hektolitry vína. Jindy skočíme do vlaku sociálních interakcí a hezkých pár měsíců uteče, aniž bychom si vytvořili alespoň jeden den pro sebe. A právě prožívat čas sám se sebou a to i ve chvílích, kdy je Vám ouzko je k nezaplacení.

Rozvrhněte si tedy čas tak, abyste nezapomínali ani na své přátele, ale ani na Váš život či osobní a duchovní rozvoj.

Ačkoli Vás pohlcují nejrůznější pocity útrap a vzpomínky a minulost, když jste sami, už teď tvoříte svou budoucnost. A tak se raději vraťte k bodu jedna, než abyste se na oko zaměstnávali přáteli a předstírali, že se vlastně nic neděje.

Pracuj v rovnováze

I práce se může stát na nějakou dobu Vaši jeskyní, do které se schováte před vlastním životem. Všechny útěky však spojuje jedno – tvrdý návrat. A především pokud jste již nějako dobu na cestě osobního rozvoje. Když si jednoho dne přiznáte, že vše, co aktuálně děláte je jen a jen útěk, protože se bojíte, co se ve Vás skrývá, přepadne Vás pocit, že jste se nejen odpojil od sebe, ale dokonce nežijete ani svůj život. Nasnadě je otázka: „A čí život žiji?“ … zmatek, beznaděje, smutek…

Pijte vodu, pijte pitnou vodu…

Zlatým pravidlem je, že pokud se mi sype citová, psychická stránka, mohu se udržovat v pohodě nebo se alespoň do ní ladit pomocí fyzické schránky. Zdravý, hodnotný životní styl je jedním ze zásadních i základních kroků, jak udržet odstup, rovnováhu a moudrost. Takže sport, pohyb, meditace, jóga, tai-či, procházky, výlety, vycházky do přírody, čerstvé, chutné jídlo, voda – spoustu vody a taky řád.

Voda odplavuje veškeré toxiny a vše nepotřebné z našeho těla, ale i ze života. Poděkujte jí, ať už se sprchujete, myjete si ruce nebo ji pijete. Představujte si, jak vše obtížné odchází z Vašeho života a zůstává v něm jen to dobré, příjemné, co Vám dělá radost. Pamatujte, že na prvopočátku všeho stojí naše mysl a naše pozornost.

Obklopuj se jemnými vibracemi

V neposlední řadě je vhodné se zaměřit na to, čím se obklopuji. Jaké vibrace nese mé jídlo, pití, zájmy, lidé a situace či prostředí, které tvořím a ve kterých se nacházím. Alkohol a jiné návykové látky mají velmi nízké, hutné vibrace, proto se vždy cítíme ještě hůř, když se snažíme ve svých problémech uvolnit alkoholem. Stejně tak trávíme naši fyzickou a potažmo psychickou stránku cigaretami, ale také tučným, mastným jídlem, cukrem či chemii. A tak i zde platí rovnováha.

Taktéž si všímejte s jakými lidmi prožíváte čas. Čím se zabývají, o čem a jak mluví? Stěžují si nebo vypichují ty hezké chvíle a prožitky?

Scházíte se nejčastěji v hospodě nebo dáte přednost procházce či výletu do přírody?

A co Vaše zájmy a radosti? Naplňujete svůj život tím, co Vás baví, co Vám přináší radost a lehkost nebo lítáte hlavou po všech možných povinnostech, po minulosti a budoucnosti a na přítomnost a Vás samotné Vám, jak se říká, nezbývá čas?

Dá se tedy říci, že to, co nám přináší klid nese v sobě pro nás jemné vibrace, které nás přelaďují na spokojený, láskyplný, harmonický… jednoduše snový život :).

—

Naučte se naslouchat svému srdci, které je kompasem Vašeho života. Zeptejte se ho, co můžete pro svůj život udělat teď a tady a jaký je vlastně ten Váš život snů. Stáhněte si ZDARMA cvičení, které Vám pomůže nastartovat život, který chcete žít.

Přístup ke cvičení: „Srdce je mým kompasem“ ZDARMA získáte kliknutím ZDE.

 

By Karla Czechová, ago
2018 BLOG Březen 2018 Změna

Postoj je klíčem aneb nejde o to „Co?“ ale „Jak?“

Celý život nás provází témata naplnění našich snů, nalezení naší autentické cesty, spokojený život v hojnosti či prožití života s tím pravým partnerem na tom „správném“ místě. Každý dělá vše, co dokáže a používá k tomu nástroje, které v daný moment zná – zaměstnání, seznamování se, zájmy, šetření peněz, sport, motivace díky článkům, filmům nebo snad i duchovní cesta v podobě osobního rozvoje, kurzů, meditací apod.

Měníme se a tak stejně se mění a objevují nové a nové nástroje a podmínky pro to, abychom mohli růst a vyvíjet se. S tím však ruku v ruce přichází přesun na jiné „hrací pole“ našeho života. Zdánlivě se tak může zdát, že něco nebo někoho ztrácíme, opouštíme nebo se nám sype dosavadní svět. Ovšem to se nám opravdu pouze zdá.

Místo v životě

Představte si, že je Váš život jako hrací deska nebo mapa v počítačové hře. Začínáte na startu a s každým krokem, s každým rozhodnutím se Vám otevírá další kousek mapy. S každým dalším poznáním se vyvíjíte. Máte nové poznatky, jiný úhel pohledu, další inspirace… A ať už chcete nebo ne – nejste ti stejní lidé jako před hodinou a co teprve jako před 2 či 10 léty. Jednoduše stojíte v jiné části hracího pole, čímž se Vám otevírají i jiné možnosti.

S přesunem však stojíme tváří v tvář změně prostředí a tím i situací, okolností či lidí. Vzdor, hodnocení a porovnávání nám je na obtíž.

Když přichází změna

Naše mysl si přivykla na dosavadní způsob života, zvláště pokud ho tvoříme ve stejném duchu po několik let. Naše srdce však chce jít dál – naviguje nás tak, abychom vstoupili na naši autentickou cestu, ač už je jakákoli.

Změna je tedy součástí, ba požehnáním. Naší mysli, emocím a egu se to však nezdá, protože:  „jsem přeci tak dlouho tohle budoval/a“, „jsme byli tak šťastní“, „se mi dařilo v tom či onom“ a další argumenty – neargumenty vycházející z předchozích míst na naší hrací ploše.

Když tedy přichází změna a je velmi hmatatelná, začínáme plašit. Mnohdy se nám nejprve dveře zavírají a až se dostatečně „vyvztekéme“, rozhodneme se otevřít dveře, které máme před nosem. Je to jako by nás někdo vyhodil na chodbu a my nejprve bušili zpět na na staré dveře a až pak se otočili a viděli před sebou druhé a možná dokonce již otevřené.

Otázka nezní „Co?“ ale „Jak?“

A tak na té pomyslné chodbě stojíme a nevíme co dál. Vše nebo snad jen část toho, co jsme měli (na co jsme si navykli, drželi pevně v rukou či dokonce kontrolovali) je nenávratně pryč. Mysl plaší a my nevíme, co nás v dalších dveřích čeká. Nejprve se ptáme: „Co mám dělat?“ a pak třeba: „Zvládnu to?“ nebo: „Co když to nebude podle mých představ?“ A nové dveře nebo někdy i vrata jsou stále otevřené.

Někdy si u toho představuji nějakou bytost, která mě sleduje seshora z obláčku a když vidí, že ne a ne překročit práh, tak se plácne do hlavy a říká si: „Na co se pořád ptáš, vždyť ti otevírám dveře, tak už přeci běž.“ :).

A přesně v té chvíli, když stojíme na pomyslné chodbě (mostě přes řeku na mapě, která se nám odkrývá atd.) přichází otázka „Jak?“. Nejde totiž o to, co se nám v životě děje, ale jaký postoj k tomu zaujmeme. A právě náš postoj je klíčový k tomu, jak rychle se vše opět vyladí, ba jak bude vypadat další část našeho života.

Postoj = přijetí, moudrost, vnitřní klid

Teď napřímo a bez okolků. Když stále bušíme do těch starých dveří objevuje se mnoho emocí – vztek, vzdor, zhrzenost, urputnost, strach… a tak můžu pokračovat. Veškeré argumenty a vysvětlení proč do těch dveří stále tlučeme, jsou pouze VÝMLUVAMI.

A zde se nám rýsuje vysvětlení tvrzení: „Nic se nezmění, pokud to nepřijmete.“. Když tlučeme na staré dveře, stojíme zády novým podmínkám a tím je ani nevidíme. Jak by se pak taky něco mohlo změnit, když neučiníme krok? Jsme tvůrci svého života, proto je pořeba i nášeho pohybu.

Jsme však také součástí celku. Vzhledem k tomu, že se mnohdy necháme ovládat mysli, emocemi a egem, nevidíme pravou podstatu našeho života. A k tomu nám dopomáhá Život sám. Posouvá nás po hrací ploše, mění podmínky, nabízí možnosti, abychom neustrnuli a to vše v souladu s námi a pro dobro všech zúčastněných. Ve výsledku zlepšujeme nejen náš život, ale děláme taky vše pro dobro ostatních.

Přijetí, moudrost, vnitřní klid, vděčnost, pochopení, víra… to jsou jen části celku. Celku jménem POKORA. Jak mi nedávno někdo moudrý řekl: „Postoj je klíčem k tomu, jak pokračovat, když se zrovna nedaří.“ A právě pokora je ten postoj, který nám umožňuje BEZPODMÍNEČNOU plynulost, lehkost a radost v naších životech.

A proto, že se mi nedávno otevřely dveře jménem pokora, chci se s Vámi o to podělit  i v praxi pomocí meditace, kterou jsem pro Vás připravila ve videu ZDE.

By Karla Czechová, ago
2018 BLOG Březen 2018

Jak to může být ještě lepší? …aneb život v otázce.

Od dětství jsem byla zvídavá. Ráda a často jsem se ptala a to mi vydrželo až do dospělosti. Z velké části se to změnilo, když jsem začala komunikovat se svým srdcem. Místo odpovědí z venku jsem začala získávat odpovědi zevnitř.

Nedávno se však v mém životě objevila novinka, která téma otázek rozšířila a posunula na jinou úroveň. Z jedné strany otázky „Jak“, „Co“ nebo „Proč?“ zadává mysl, z druhé strany – správně položená a otevřená otázka pomocí mysli, nabízí možnosti pro naše srdce. Přeci jen jde o soulad :).

Odpovědi limitují

Získávat odpovědi z našeho nitra je ta nejideálnější cesta pro nás, protože vše co potřebujeme vědět, znát a vnímat máme obsaženo uvnitř nás. Má to ale háček. Odpovědi limitují, staví hranici od A do Z.

Když však používáte svou mysl jako nástroj, můžete se zeptat Vesmíru (Boha, Života, Zdroje či jakkoli to nazýváte) na jakoukoli otázku. Díky tomu vytvoříte prostor pro možnosti, které se Vám v životě díky otázce mohou objevit. Je však potřeba nechat tuto otázku otevřenou či posunout ji na úroveň Vaší intuice, srdce. V opačném případě si vytvoříte leda tak past pro vlastní mysl, která se těmito typy otázek doslova živí. Čím víc „Jak?, Proč?“ atd., tím větší kolotoč v hlavě. Až se dostanete do tlaku, stresu, rutiny a autopilota. A především opouštíte mocný přítomný okamžik.

Přítomná otázka jako brána k naplněnému životu

Jak takové vědomé otázky mohou vypadat?

  • Jak to ještě může být lepší?
  • Co vše je ještě možné?
  • Jakou energii, prostorem a vědomím mé tělo i já můžu být, abych svůj život tvořila s lehkostí, radostí a oslavou?

Právě ona poslední otázka mě doslova rozvibrovala. Za „abych“ si tak dosazuji více či méně konkrétní témata mého života a nakonec nezapomínám ani na otázky, co mi brání, to či ono vytvořit. Dál se tím nezabývám.

A pak už jen stačí se těšit, jaký katalog možností nám Vesmír do života pošle :).

Život v otázce jako metoda

Tento odlišný náhled na tvoření si své reality a realizace svých přání a záměrů má základ v terapii Access Bars®, která se provádí jemným dotykem 32 bodů na naší hlavě. Ty odpovídají za různé úrovně našeho života jako jsou peníze, kreativita, práce, vztahy, zdraví apod.

Během sezení (ležení :)) dochází k uvolnění a vyčištění základních myšlenek, pocitů a emocí (obdobně jako přeinstalování systému počítače). Postupně v čase dochází ke zrušení našich omezení a programů, které si podvědomě ve svém životě vytváříme, a které nám brání žít šťastný život. Odchází vše, co už je připraveno, aby z našeho života odešlo.

Zakladatel metody ACCESS BARS® Gary Douglas říká: “ Vaše volba je to, co tvoří Vaši budoucnost. Často máme podivná přesvědčení, že věci a situace se nám nějak dějí, že pro nás byly zvoleny, že je to osud apod. Skutečností je, že každá volba, kterou jsme kdy udělali, vytvořila to, co žijeme dnes. Změníme-li naši volbu, můžeme mít jinou budoucnost“.

Je to právě otázka, která otevírá dveře jiným možnostem.

Co je tedy ještě možné? 🙂 Vyzkoušet si ACCESS BARS® na vlastní kůži. Dovolte si přijímat, otevřte se všem možnostem a odstraňte limity ve svém životě.

Zjistěte více o ACCESS BARS® a rezervujte si termín ZDE.

By Karla Czechová, ago
2018 BLOG Host Únor 2018

Pjér la Še´z: Vytváříme svět, ve kterém se nakonec nedá ani žít.

Poštěstilo se mi a jako náhradník jsem zrovna dostala zprávu, že se uvolnila vstupenka na přednášku Pjéra la Šez´e. Název „Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší“ mi roztáčí mysl. Není snad osobní rozvoj o zlepšování? „Zvědavostí praskám ve švech“ pomyslím si.

Celý víkend googlim a hledám více informací o Pjérovi, jeho aktivitách a poradně. Vzpomínám si na besedu Duše K, které jsem se účastnila před několika měsíci, kde Pjér říkal: „Ten, kdo opravdu chce, ten si ke mně cestu najde.“ Nemůžu nic najít a to mě vede k zamyšlení: „Jak můžu na něj získat kontakt, když nemá web a v celém širém internetu ani zmínka o jeho poradně?“

Hned v pondělí se vypravuji na přednášku. Ke konci přichází myšlenka, že by mohl udělat přednášku i u nás na Žižkově. Po skončení se jdu s knedlíkem v krku zeptat. „Pjére můžeme se domluvit na přednášku u nás v centru?“ „Ano, jistě – dám Vám přímo na sebe kontakt. Rád si věci vyřizuji sám“ směje se a mě v tu ránu prolítne hlavou: „Ahaaa, takže tak se získává kontakt na Pjéra – jak jednoduché“ hihňám se pro sebe.

Vítejte…

„Vítám Vás tady všechny v krásném prostředí Maitasuny a jsem velmi vděčná za to, že se nám dnes sešly cesty s Alenou Camplíkovou – spolumajitelkou a tvůrkyní Maitasuny, Milanem Vidlákem – šéfredaktorem Šifry, se kterým spolupracuji, což bylo mým snem a s Pjérem la Šez´em, který je dnes přednášejícím“ začínám o rok později přivítání účastníků přednášky se stejným názvem, které jsem se účastnila jako náhradník na začátku roku 2017.

A v tu chvíli mi dochází, jak velká změna se v mém životě odehrála za ten rok – našla jsem svou autentickou cestu a vylezla z krabice společenských norem, návyků a zajetých kolejí. Zní to až symbolicky, protože za malou chvíli o tom začne Pjér přednášet. A název přednášky? Ten už mi ani zdaleka nepřipadá „kontroverzní“ 🙂

Celá přednáška je založena na stejnojmenné knize, která obsahuje rozhovory mezi známým psychoterapeutem Hillmanem a spisovatelem Venturou. Pjér pojednává o normalizaci v psychoterapiích a navrácení klientů do jakýchsi společnosti zajetých kolejí, místo aby pomáhala v individualizaci a nalezení vlastní cesty. Když však i samotný školský systém do nějž patří fakulta psychologie, je součástí až zkostnatělého systému, je tudíž jaksi nemožné naučit budoucí psychology něčemu jinému. Aneb jak by Einstein řekl: „Problém nevyřešíte stejnou myslí, která ho vytvořila“.

Jedna z prvních informací, která zaznívá, chytá mou pozornost a de facto určuje jak směr tak i základní ideu celé přednášky: „Psychoterapie je nesmysl, řekl bych až absolutní nesmysl. Vzdálili jsme se sami sobě natolik, že potřebujeme tak nepřirozenou věc jako je psychologie a psychoterapie, abychom se vůbec ještě mohli na sebe podívat. Jinak bychom byli vydání na pospas všem těm věcem, které proudí a unášejí nás. Jsou to ty koridory, které nastavují parametry a učí nás, co je normální.“

Klec, kterou jsem výše zmiňovala, je velmi důmyslná a z jistého normalizačního úhlu pohledu i poddajná. My si na ní totiž nakonec zvykneme. Když se na to však podíváme pohledem malého dítěte, je potřeba se zeptat: „Proč vůbec… Proč lidé nemají otevřená srdce? Proč lidé spolu nekomunikují bezelstně? Proč se jim v mozcích odehrávají dramata? Vždyť je to samo o sobě divné a není to přeci ani potřeba.“ zjišťuje přednášející.

Pjér nám předává pohled, že žijeme v někde mezi lidským a božským světem, protože se ani v jednom nedá žít naplno (nejde žít jen ve hmotě nebo jen duchovně – odchýlili bychom se tak od rovnováhy, která je součástí a základem pro náš život) a právě mezi těmito světy se odehrává to pomyslné drama.

V současné době je však natolik kladen důraz na racio, že si dokážeme opodstatnit vše. Je nám jedno co Bůh/Vesmír/Vyšší síly/Zdroj/Prostor (nebo jakkoli jinak to nazýváme), my z úrovně naší mysli víme vše a ještě navíc to víme nejlépe. „Nejlépe to vystihuje prohlášení mého klienta, který říká – Můj život stojí za hovno, mám hypotéku a prostě jinak to nejde“ uvádí Pjér příklad. „Často také slyším: Ono to jinak nejde. Nějak se žít musí. Já říkám – NE. To pak vytváříte svět, ve kterém se nakonec žit ani nedá.“ dodává.

Lidé od samého počátku naráží na démona. „Tohle označení asi zní divně – známe démona alkoholu, drog“ vysvětluje Pjér „ zde však jde o Daimonio. Jung tomu říkal nevědomí, já to pro sebe nazývám mocnost“ V obecné psychologii se s tímto pojmem setkáváme docela často. Už Sokrates věděl, že se člověk skládá z „vrstev“ – tímto označením tedy měl na mysli vnitřní hlas. Freud to pak nazval podvědomím a Jung kolektivním nevědomím. Můžeme tedy mluvit o nějakém hlasu srdce ba duše, který nám ukazuje či napovídá nám, jaká je ta naše autentická, pravdivá cesta. Jednoduše proč jsme tady. „Problém tedy je, že my ono daimonio nechceme vnímat, protože máme rozum.“ konstatuje.

Jít svou vlastní cestou…

Sám Pjér, jakožto vystudovaný psycholog se však po škole, kterou studoval několik let déle, než tradiční studenti (směje se), šel svou individuální cestou. Jak říká: „Rok před dokončením vysoké školy jsem narazil na Junga, díky kterému jsem v tomto oboru nacházel smysl. Po ukončení jsem však věděl, že se nechci zařadit do toho stáda a tak jsem šel vlastní cestou. Dnes jsem tomu rád, protože ke mně nechodí lidé, které bych měl skoro až přemlouvat k terapii. Neposílají je ke mně obvoďáci nebo soudy se soudními příkazy, protože manžel přehodil manželku oknem. Přichází lidé, kteří jsou již na nějakém stupni probuzení, rozvoje a chtějí pokračovat“

Pjér vzpomíná rovněž přelom 86 a 87 roku. „I dnes jsme téměř před sesypáním. Jsme tam kde jsme byli v osmdesátých létech. Establishment je natolik stabilní, že se za chvíli nejspíš rozsype.“

Vraťme se však k našemu Damoniu. V druhé fázi, když to už neodargumentujeme svým rozumem, tak otevřeme oči a zjistíme, že nic není tak, jak se nám do teď zdálo. A to doslova se nám to zdálo. V té chvíli nastává otřes, děs, změna. Na to nastupuje armáda normalizátorů (psychoterapeutů – jak jim s oblibou říká) a nasazuje prášky a terapii „návrat zpět do společenské krabice“.

Když je však člověk ochotný postavit se tváří v tvář probuzení, začne komunikovat s Daimoniem, se sebou, svým nitrem. „Vše však potřebuje čas. Vše se děje z nějakého důvodu. I to, že jsme dnes tady. Není tedy potřeba se pídit násilím po tom, co je naší podstatou. Je to jako s narozením dítěte. Představte si na začátku spermii a vajíčko, ze kterého začne růst dítě a až za 9 měsíců se narodí. Stejné je to s námi. K rozvoji je potřeba určitého vědomí. Je potřeba tomu tedy dát čas, aby to mohlo uzrát. Soustřeďte se na přítomnost, to je nakonec to jediné důležité.“

V závěru přednášky se dostáváme k tématům diváků, které zajímá především otázka zla a hlouposti. Před hloupostí, která vytváří zlo, je potřeba se sklonit. Říct jí dost, ale nebojovat s ní, nevzdorovat. Jsme zvyklí diktovat, místo abychom naslouchali a pak se divíme, že nás obklopuje zlo. A to přichází jen proto, aby nám ukázalo, co je dobré, co je správné a pokud se neskloníme, tak přijdou ještě horší situace. Navíc když je nezačleníme do svého života a vzdorujeme, tak se nás zmocňuje. „Jestli v životě potkáváte hlupáka a nedokážete mu ve Vašem pomyslném vnitřním městě nabídnout práci ani jako zametače chodníku, je problém ve Vás. Rozšiřte své město – rozšiřte své vědomí“ odhaluje nám Pjér.

Konec přednášky se nese v duchu zázraků a spokojeného života. „Dnes už nefunguje „buď a nebo“. Udržte koně před kočárem všechny pohromadě. A pokud koně netáhnou stejným směrem, je to problém toho, kdo koně řídí. Naučte se je řídit.“

Jak říká Einstein „Buď je zázrak všechno nebo nic.“ a nebo Jung „Zázraky jsou pro idioty, kteří nevnímají, že se zázraky dějí 24h denně.“ Cituje Pjér své oblíbence, čímž nadějeplně končí přednášku.

A my se s dobrými dojmy a díky na rtech těšíme příště 🙂

By Karla Czechová, ago
2018 BLOG Únor 2018

Příběh obyčejného šílenství: „Neděláme, co máme rádi, ale chceme žít spokojeně.“

Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně paradox. Honíme se za penězi, abychom si mohli užívat. Škudlíme každou korunu, abychom mohli odjet na vysněnou dovolenou, pořídit si auto podle naších představ nebo postavit dům či koupit chatu za městem. Stále hledáme dokonalost v podobě partnera, rodiny, finanční a materiální hojnosti a nebo dokonce osobního rozvoje. De facto vše směřuje k tomu, abychom byli šťastní. Ovšem pravda je taková, že neděláme skoro nic pro naší každodenní radost, ze které pramení ona opradová spokojenost.

Činnosti, které nás těší, odsouváme na druhé místo za tak zvané povinnosti, které si vytvořil nikdo jiný než naše mysl. Přepínáme se do módu autopilota, abychom ten každodenní shon a rutinu nějak vykonali a ustáli ji. Tím si však vytváříme sami na sebe takový tlak, že upadáme do deprese, beznaděje a rolí obětí.

Tvrdíme, že máme málo peněz, času, prostoru nebo že není vhodná doba na to či ono. Pak se odebereme do světa „Ach, Och“ a necháme se unášet na vlnách „coby, kdyby“. A aby svitla alespoň malinka jiskřička naděje, argumentujeme (asi ani ne tak pro okolí jak pro sebe) větou začínající: „Až…“, jenže to nadějeplné „až“ se nakonec může týkat… AŽ smrtelné postele. To mi jsou vyhlídky.

Pravdou však je, že i když se nějaké to „až“ naplní, opět na nás padne návyk z rutiny a my zase spouštíme tlačítko „autopilot“. To se děje tak dlouho, dokud nepochopíme, že to venku nás nezbaví a je potřeba tu změnu udělat vevnitř. Často je tento čas doprovázený narůstajícími zdravotními potížemi, nehodami, vážnými nemocemi nebo ztrátou majetku – jednoduše tím, čeho si na hmotné úrovni dokážeme nejlépe všimnout a probudit se.

A tak více a více nemáme peníze, čas a prostor. Jak prosté, že? Téměř se to dá podložit matematicko-fyzicky a to jsem v ani jednom předmětu nebyla moc dobrá.

A i když nám život podsune velmi viditelně a na zlatém podnosu naservíruje přímo před nás zlatou husu plnou možností k realizaci naších snů a životních radostí, ať už malých nebo velkých, tak my to jedním mávnutím odsuneme z toho stolu, jako bychom měli snad slepecké brýle na očích. Pravda, někdy si jen sáhnout na onu husu vyžaduje odvahu.

Místo abychom začali krok po kroku dělat věci, které máme rádi a tím stále více a více vytvářeli v našem životě radost, spokojenost a hojnost, tak i když s tím začneme, tak po pár týdnech to vzdáme s tím, že nemáme čas, peníze nebo prostor. A jako v začarovaném kruhu jsem opět v rolích obětí, soudce, viníka a s chutí si libujeme v depresích a strastech.

Korunujeme to samozřejmě tím, co vše musíme a co je důležitější. Paradoxem je, že přesně to, co si myslíme, že je důležité nenense v sobě tu opravdovou důležitost v našem životě pro tu onu chvíli.

Když se na to podíváme už jen z pohledu vytváření si vlastní reality, zrcadlení a síly myšlenky v podobě přitahování si do života toho, co vyzařujeme, naskýtá se otázka: „Co si tedy můžu vytvořit a přitáhnout, když si nedokážu naplnit každý den život ani tou sebemenší radostí nebo tím, co mám opravdu rád/a?“

Život se skládá z neustálé přítomnosti. Je však pravděpodobné, že i za minutku za hodinu nebo i za týden zde budete a pokud si teď a teď a teď vytváříte svůj život „budoucí“ z neustálého odsouvání toho, co máte rádi a honěním se za těmi velkými plány a sny pomocí rutiny, autopilota a povinností, tak se i ty velké sny se jaksi odsunou nebo dokonce rozplynou.

Každá cesta začíná prvním krokem, po kterém následují další. Jsou to však kroky a ne mílové skoky, které nemusíte ustát. A až ustojíte jeden, dva nebo i deset, přijmete je a využijete veškeré podmínky, které se objevují v přítomnosti (a ne ty které jste si vymysleli pro budoucnost), tak zažijete i ten skok či velký přesun.

Náš život se skládá z okamžiků (okem mžikneme), jak je tedy využíváte k tomu, abyste se dostali na onu dlouhou cestu svých snů? Rutinou, stresem a odsouváním toho, co máte rádi nebo se zastavíte, rozhlédnete se kolem a vyberete si z příležitostí, které Vám život nabízí pro onu chvíli (a které pak vedou k realizaci těch velkých snů)? Věřte, že to co máme teď, je to nejideálnější pro nás a to se týká právě i možností, které nám život nabízí pro danou chvíli.

Naslouchejte tedy svému srdci, ptejte se ho i na zdánlivé drobnosti – co mohu udělat pro svou radost teď? Co mi dělá radostnou/radostným teď, dnes? Až po ty velké – jaká je má životní cesta a co pro ní mohu udělat již dnes?

 

By Karla Czechová, ago
2018 BLOG Leden 2018 Změna

Vibrace čísla 2 přináší do roku 2018 stabilizaci, klid a uvolnění.

Každý konec roku bývá energeticky náročný. Stresy a shony před Vánoci, ale také přestup do nového roku a další vibrační úrovně nás mnohdy hezky napínají. Největší tlak jsme zažili koncem minulého roku, kdy se ukončoval 9ti letý cyklus a vstupem do roku 2017 jsme začali nové období.

Jedničkové roky jsou však ve znamení změn, něco končí a něco nového začíná a to jak viditelně v našem životě, tak i v nás samotných. Proto pro mnohé rok 2017 mohl být jako horská dráha. Osobně jsem to vnímala nejintenzivněji kolem poloviny roku a teď ke konci, kdy vše staré a nepotřebné jednoduše odcházelo, aby udělalo místo pro to nové.

Co nám přináší rok 2018

Rok 2018 slibuje stabilizaci a s ní i pocit většího klidu a uvolnění. Vše, co jsme se doposud naučili nám, jak se říká, vejde pod kůži. Tak jako do sebe zapadají kostky lega nebo puzzle i v naších životech se teď vše k sobě poskládá jak má a zdánlivě bez našeho přičinění. Je to výsledek veškerého našeho konání. Rok 2018 je tedy ve znamení větší lehkosti a stability.

Je to i tím, že nese sebou roční vibraci čísla 2, které po období velkých či malých změn, houpaček, uvědomění a zakusení nového (ačkoli jsme se zatím nerozhodli do toho vstoupit naplno) přináší větší jistotu, odvahu i pevnost. Je to jako bychom si v jedničkovém roce osahali či dokonce vyzkoušeli několik možných šatů a ve dvojce si jen finálně vybrali, které nám nejlépe padnou. To sebou přinese i mnoho uvolnění konfliktů a nedorozumění.

Rok 2018 je také ve znamení vztahů, už od 4. února vstoupíme podle čínského horoskopu do zemského psa, který je symbolem stability, spravedlivosti a vědění. Bude také převládat odvaha a dobro a to nejen na individuální úrovni, ale i na kolektivní. Lidově tedy řečeno, bude vidět více než kdy jindy, jak boží mlýny melou a roztočí tak kola osudu. Dočkáme se spravedlnosti ve znamení dobra. Nechte tomu tedy volný průběh, aby se vše mohlo udát, tak jak má a především s lehkostí. Víra a důvěra Vám v tom dopomáhej!

Začněte teď hned

Strom se také nezasadí sám od sebe, proto podpořte už v této chvíli celý Váš rok 2018. Je to přeci jen Váš život, Váš rok a to co sklidíte záleží od toho, co vložíte do země a jak o to pečujete. Věčné odkládání je jen další výmluvou a především ztrátou Vašeho času ba života.

A proto, že žádná příležitost netrvá věčně, skočte do života rovnými nohami, než Vám dojde, že jste stále něco odkládali tak dlouho, až jste odložili nakonec celý svůj život. A další (alespoň ne v tomto těle) se nekoná.

Rozhlédněte se kolem

Většina si ani neuvědomuje v jak nádherných a hojných podmínkách žije. Více se soustředíme na to, co nemáme, než na to, co máme nebo lépe řečeno, z čeho můžeme to, co si přejeme (život naších snů, ideální práci, partnera, přátele, hmotný dostatek atd.) vytvořit.

VŽDY se dá udělat alespoň malý krůček, který začíná tu pouť k velké cestě, protože to, co je dnes, nemusí být zítra.

Zeptejte se tedy sami sebe, co si přejete, jaký život chcete žít a vytvořte si vlastní „pravidla“. Každá varianta, každé rozhodnutí Vašeho života je TO správné, pokud nasloucháte svému srdci a žijete své sny. V opačném případě Vás to dožene a minimálně na fyzické úrovni Vám Vaše tělo dá najevo, že místo žití pouze přežíváte.

A až si dovolíte a přiznáte, jaký život chcete žít, pak se rozhlédněte kolem, jaké podmínky a příležitosti Vám Váš život každý den poskytuje k tomu, abyste mohli tento život snů převést a manifestovat ve Vaší realitě. Nestačíte se divit, kolik možností máte, které kvůli denní rutině opomíjíte nebo nevidíte. A místo toho jako roboti jedete v zajetých kolejích návyku a společenských norem.

Rok 2018 nám dopomáhá v realizaci, v odvaze, rozhodnutí a vykročení. Především pak v roce 2018 se můžete těšit z uvědomění, které k Vám v mnoha ohledech a situacích přijdou. A tentokrát na přímo a bez mazáni medu kolem pusy.

Kdy tedy chcete začít žít svůj život, když ne teď?

Nekonečné odkládání, váhání, vzdychání a snění Vám přináší stejně nemastný, neslaný život. Ten život nakonec ani není Váš a i Vy sami nevíte, kým jste. A když přijdou dny bilancování (ať už konec roku, narozeniny, tragédie, životní etapy), tak se nestačíte divit, co jste jako děti či dospívající chtěli a jak moc se liší Váš život od toho, který jste si vysnili.

Kvůli programům, návykům či manipulacím z medii a ze společnosti, jste přijali jakousi šablonu života, kterou kopírujete, místo toho abyste žili život, který Vám přináší opravdovou radost a spokojenost.

Naučte se naslouchat svému srdci, které je kompasem Vašeho života. Zeptejte se ho, co můžete pro svůj život udělat teď a tady a jaký je vlastně ten Váš život snů. Stáhněte si ZDARMA cvičení, které Vám pomůže nastartovat život, který chcete žít.

Přístup ke cvičení: „Srdce je mým kompasem“ ZDARMA získáte kliknutím ZDE.

By Karla Czechová, ago
2017 BLOG

Návyk jménem „To jsem já“

Už Margaret Thatcher říkala: „Pozor na myšlenky vtělené do slov. Pozor na slova, která utvářejí Vaše činy. Pozor na činy, utvářejí Vaše zvyky. Pozor na zvyky, utvářejí Váš charakter. A pozor na charakter, protože ten utváří Váš osud. Co si myslíme, tím budeme.“

Někdy přemýšlím, co to je „Být já“? A je to JÁ z ega nebo ze samotné podstaty? Většinou, pod vlivem okolí, výchovy, školy, ale i televize či médii a v neposlední řadě očekávání, ani nevíme jak a vstoupíme do rozjeté manéže plné rolí, ze kterých se stávají návyky.

Druhým aspektem je, že naše mysl se povětšinu času vydává na výpravy do minulosti či budoucnosti. Často tyto výpravy připomínají bojové tažení. A tak znovu a znovu prožíváme tryzny, topíme se v bolesti a mnohdy i sebelítosti. A to vše aniž bychom si to na vědomé úrovni uvědomovali. Tak důmyslná je naš mysl.

Nakonec v podstatě můžeme říct, že si zvyknem být někým, komu říkáme „To jsem Já“, ačkoli s pravou esencí a autenticitou nás samotných to „Já“ nemá nic společného.

Pro odpověď do srdce

Život z návyku a v rolích nás odchyluje od sebe samých jak nejvíce si to dokážeme představit. Jedeme na autopilota a i naše reakce na různé události, situace a lidi jsou pouze odpovědí naších neuronů, které odpovídají právě za zmíněné zvyky, které se utváří z naších předchozích zkušeností ovlivněné okolím.

Tento způsob života může být dostačující, ovšem na přechodnou dobu. Naše pravá podstata se jednoho dne ozve a někdy dosti razantním způsobem. To, že se nám tu a tam něco „náhodou“ přihodilo – nemoci, nehody, finanční či vztahové krize a my jsme měli tisíc odůvodnění a nebo jsme tomu dokonce nepřipisovali žádnou důležitost, byly pouze signály našeho srdce, naší duše. Světe div se, najednou se sype úplně všechno a nebo jen něco, ale pořádně. A my stojíme před rozhodnutí, opustit naše role a zvyky toho, kým jsme. Ze dne na den „to staré“ jednoduše přestává fungovat. Možná se někomu podaří krize a nemoci žahehnat, ale další události na sebe nenechají dlouho čekat, až nakonec lidově řečeno nás situace donutí něco změnit. A pak je potřeba jít pro radu… ne k 12 měsíčkům, ale blíž, mnohem blíž – do svého srdce.

A ačkoli si život naplánujeme jakkoli. A ač si myslíme, že víme, co je pro nás nejlepší i tak nakonec nemáme šanci utéct. Kam byste taky před sebou utíkali?

Ty jsi mi narušil veškeré moje plány, já to mám teď mít úplně jinak

Takhle jsem se loučila před pár lety s člověkem, se kterým mi něco vevnitř říkalo, že mi převrátí život naruby. A taky že jo. Když si dnes na to vzpomenu, ze srdce se musím smát. V té době, když jsem toto prohlásila, jsem myslela mými jinými plány jiného muže, kterého jsem si vyhlídla a vymyslela si, že bude otcem mých dětí. Z dnešního pohledu vím, že mi narušil veškeré „plány“ neboli můj dosavadní život, celými dlouhými léty vykonstruovanou JÁ.

Od té doby šlo vše úplně jiným směrem. Věřím tomu, že nebýt tohoto „narušitele“ svou pravou podstatu mého JÁ mám zahrabanou pod vrstvou zvyků, návyků, zkušeností a především programů a vzorců možná do dnes. Teď alespoň mohu krok po kroku vytahovat se sutin mou opravdovost mé duše a toho proč jsem tady a kým doopravdy jsem.

Bolest je ukazatelem

Ať už Vás něco bolí na jakékoli úrovni, je to pouze ukazatel nerovnováhy ve Vašem životě. A nerovnováha je známkou vychýlení se Vás od Vaší pravdivé podstaty. Čím víc Vás něco bolí (fyzicky, psychicky, emocionálně…), tím více žijete ne-svůj život, a prožíváte ne-sebe.

Ať už Vaše hlava má jakékoli argumenty a výmluvy, za každou bolestí je naléhavý hovor z Vašeho nitra, který si žádá Vaší pozornost. Pokud děláte nedostupné, hlasitost volání se stupňuje, až Vám nakonec drnčí celá hlava tak silně, že si toho prostě nejde nevšimnout. A někdy doslova a do písmene.

Rovnováha přináší klid

Problém je, že se neslyšíme, tím ani neposloucháme. Jak tedy máme následovat naši autenticitu? To je jako sledovat film bez zvuku a konec konců i bez obrazu. Nejvhodnější tedy je utišit svou mysl, ego (které předstírá kým jsme) a emoce. Po kousíčkách uslyšíte sami sebe a pak přijde, respektive naladíte se i do vnitřní rovnováhy. Vnitřní klid a harmonie Vám přinese stabilitu v životě, v práci i ve vztazích. Stabilitu a klid plynoucí z Vašeho nitra. To jediné je trvalé. Chce to jen tréning a důslednost.

Naučte se vnitřní rovnováze a žijte v přítomnosti, jak to jen jde. Zůstaňte dobrou mámou, láskyplnou partnerkou, mužem, který je oporou své ženě a radujte se ze své práce a ze života. Jednou z metod jsou meditace. A to netřeba ani vysedět důlek do meditačního polštářku. Meditace pro praktický život  jsou na doma, ale především i za chůze. A nakonec je jedno, kde začnete.

 

By Karla Czechová, ago