2018 BLOG Host Únor 2018

Pjér la Še´z: Vytváříme svět, ve kterém se nakonec nedá ani žít.

Poštěstilo se mi a jako náhradník jsem zrovna dostala zprávu, že se uvolnila vstupenka na přednášku Pjéra la Šez´e. Název „Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší“ mi roztáčí mysl. Není snad osobní rozvoj o zlepšování? „Zvědavostí praskám ve švech“ pomyslím si.

Celý víkend googlim a hledám více informací o Pjérovi, jeho aktivitách a poradně. Vzpomínám si na besedu Duše K, které jsem se účastnila před několika měsíci, kde Pjér říkal: „Ten, kdo opravdu chce, ten si ke mně cestu najde.“ Nemůžu nic najít a to mě vede k zamyšlení: „Jak můžu na něj získat kontakt, když nemá web a v celém širém internetu ani zmínka o jeho poradně?“

Hned v pondělí se vypravuji na přednášku. Ke konci přichází myšlenka, že by mohl udělat přednášku i u nás na Žižkově. Po skončení se jdu s knedlíkem v krku zeptat. „Pjére můžeme se domluvit na přednášku u nás v centru?“ „Ano, jistě – dám Vám přímo na sebe kontakt. Rád si věci vyřizuji sám“ směje se a mě v tu ránu prolítne hlavou: „Ahaaa, takže tak se získává kontakt na Pjéra – jak jednoduché“ hihňám se pro sebe.

Vítejte…

Vítám Vás tady všechny v krásném prostředí Maitasuny a jsem velmi vděčná za to, že se nám dnes sešly cesty s Alenou Camplíkovou – spolumajitelkou a tvůrkyní Maitasuny, Milanem Vidlákem – šéfredaktorem Šifry, se kterým spolupracuji, což bylo mým snem a s Pjérem la Šez´em, který je dnes přednášejícím“ začínám o rok později přivítání účastníků přednášky se stejným názvem, které jsem se účastnila jako náhradník na začátku roku 2017.

A v tu chvíli mi dochází, jak velká změna se v mém životě odehrála za ten rok – našla jsem svou autentickou cestu a vylezla z krabice společenských norem, návyků a zajetých kolejí. Zní to až symbolicky, protože za malou chvíli o tom začne Pjér přednášet. A název přednášky? Ten už mi ani zdaleka nepřipadá „kontroverzní“ 🙂

Celá přednáška je založena na stejnojmenné knize, která obsahuje rozhovory mezi známým psychoterapeutem Hillmanem a spisovatelem Venturou. Pjér pojednává o normalizaci v psychoterapiích a navrácení klientů do jakýchsi společnosti zajetých kolejí, místo aby pomáhala v individualizaci a nalezení vlastní cesty. Když však i samotný školský systém do nějž patří fakulta psychologie, je součástí až zkostnatělého systému, je tudíž jaksi nemožné naučit budoucí psychology něčemu jinému. Aneb jak by Einstein řekl: „Problém nevyřešíte stejnou myslí, která ho vytvořila“.

Jedna z prvních informací, která zaznívá, chytá mou pozornost a de facto určuje jak směr tak i základní ideu celé přednášky: „Psychoterapie je nesmysl, řekl bych až absolutní nesmysl. Vzdálili jsme se sami sobě natolik, že potřebujeme tak nepřirozenou věc jako je psychologie a psychoterapie, abychom se vůbec ještě mohli na sebe podívat. Jinak bychom byli vydání na pospas všem těm věcem, které proudí a unášejí nás. Jsou to ty koridory, které nastavují parametry a učí nás, co je normální.“

Klec, kterou jsem výše zmiňovala, je velmi důmyslná a z jistého normalizačního úhlu pohledu i poddajná. My si na ní totiž nakonec zvykneme. Když se na to však podíváme pohledem malého dítěte, je potřeba se zeptat: „Proč vůbec… Proč lidé nemají otevřená srdce? Proč lidé spolu nekomunikují bezelstně? Proč se jim v mozcích odehrávají dramata? Vždyť je to samo o sobě divné a není to přeci ani potřeba.“ zjišťuje přednášející.

Pjér nám předává pohled, že žijeme v někde mezi lidským a božským světem, protože se ani v jednom nedá žít naplno (nejde žít jen ve hmotě nebo jen duchovně – odchýlili bychom se tak od rovnováhy, která je součástí a základem pro náš život) a právě mezi těmito světy se odehrává to pomyslné drama.

V současné době je však natolik kladen důraz na racio, že si dokážeme opodstatnit vše. Je nám jedno co Bůh/Vesmír/Vyšší síly/Zdroj/Prostor (nebo jakkoli jinak to nazýváme), my z úrovně naší mysli víme vše a ještě navíc to víme nejlépe. „Nejlépe to vystihuje prohlášení mého klienta, který říká – Můj život stojí za hovno, mám hypotéku a prostě jinak to nejde“ uvádí Pjér příklad. „Často také slyším: Ono to jinak nejde. Nějak se žít musí. Já říkám – NE. To pak vytváříte svět, ve kterém se nakonec žit ani nedá.“ dodává.

Lidé od samého počátku naráží na démona. „Tohle označení asi zní divně – známe démona alkoholu, drog“ vysvětluje Pjér „ zde však jde o Daimonio. Jung tomu říkal nevědomí, já to pro sebe nazývám mocnostV obecné psychologii se s tímto pojmem setkáváme docela často. Už Sokrates věděl, že se člověk skládá z „vrstev“ – tímto označením tedy měl na mysli vnitřní hlas. Freud to pak nazval podvědomím a Jung kolektivním nevědomím. Můžeme tedy mluvit o nějakém hlasu srdce ba duše, který nám ukazuje či napovídá nám, jaká je ta naše autentická, pravdivá cesta. Jednoduše proč jsme tady. „Problém tedy je, že my ono daimonio nechceme vnímat, protože máme rozum.“ konstatuje.

Jít svou vlastní cestou…

Sám Pjér, jakožto vystudovaný psycholog se však po škole, kterou studoval několik let déle, než tradiční studenti (směje se), šel svou individuální cestou. Jak říká: „Rok před dokončením vysoké školy jsem narazil na Junga, díky kterému jsem v tomto oboru nacházel smysl. Po ukončení jsem však věděl, že se nechci zařadit do toho stáda a tak jsem šel vlastní cestou. Dnes jsem tomu rád, protože ke mně nechodí lidé, které bych měl skoro až přemlouvat k terapii. Neposílají je ke mně obvoďáci nebo soudy se soudními příkazy, protože manžel přehodil manželku oknem. Přichází lidé, kteří jsou již na nějakém stupni probuzení, rozvoje a chtějí pokračovat“

Pjér vzpomíná rovněž přelom 86 a 87 roku. „I dnes jsme téměř před sesypáním. Jsme tam kde jsme byli v osmdesátých létech. Establishment je natolik stabilní, že se za chvíli nejspíš rozsype.“

Vraťme se však k našemu Damoniu. V druhé fázi, když to už neodargumentujeme svým rozumem, tak otevřeme oči a zjistíme, že nic není tak, jak se nám do teď zdálo. A to doslova se nám to zdálo. V té chvíli nastává otřes, děs, změna. Na to nastupuje armáda normalizátorů (psychoterapeutů – jak jim s oblibou říká) a nasazuje prášky a terapii „návrat zpět do společenské krabice“.

Když je však člověk ochotný postavit se tváří v tvář probuzení, začne komunikovat s Daimoniem, se sebou, svým nitrem. „Vše však potřebuje čas. Vše se děje z nějakého důvodu. I to, že jsme dnes tady. Není tedy potřeba se pídit násilím po tom, co je naší podstatou. Je to jako s narozením dítěte. Představte si na začátku spermii a vajíčko, ze kterého začne růst dítě a až za 9 měsíců se narodí. Stejné je to s námi. K rozvoji je potřeba určitého vědomí. Je potřeba tomu tedy dát čas, aby to mohlo uzrát. Soustřeďte se na přítomnost, to je nakonec to jediné důležité.“

V závěru přednášky se dostáváme k tématům diváků, které zajímá především otázka zla a hlouposti. Před hloupostí, která vytváří zlo, je potřeba se sklonit. Říct jí dost, ale nebojovat s ní, nevzdorovat. Jsme zvyklí diktovat, místo abychom naslouchali a pak se divíme, že nás obklopuje zlo. A to přichází jen proto, aby nám ukázalo, co je dobré, co je správné a pokud se neskloníme, tak přijdou ještě horší situace. Navíc když je nezačleníme do svého života a vzdorujeme, tak se nás zmocňuje. „Jestli v životě potkáváte hlupáka a nedokážete mu ve Vašem pomyslném vnitřním městě nabídnout práci ani jako zametače chodníku, je problém ve Vás. Rozšiřte své město – rozšiřte své vědomí“ odhaluje nám Pjér.

Konec přednášky se nese v duchu zázraků a spokojeného života. „Dnes už nefunguje „buď a nebo“. Udržte koně před kočárem všechny pohromadě. A pokud koně netáhnou stejným směrem, je to problém toho, kdo koně řídí. Naučte se je řídit.“

Jak říká Einstein „Buď je zázrak všechno nebo nic.“ a nebo Jung „Zázraky jsou pro idioty, kteří nevnímají, že se zázraky dějí 24h denně.“ Cituje Pjér své oblíbence, čímž nadějeplně končí přednášku.

A my se s dobrými dojmy a díky na rtech těšíme příště 🙂

2018 BLOG Únor 2018

Příběh obyčejného šílenství: „Neděláme, co máme rádi, ale chceme žít spokojeně.“

Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně paradox. Honíme se za penězi, abychom si mohli užívat. Škudlíme každou korunu, abychom mohli odjet na vysněnou dovolenou, pořídit si auto podle naších představ nebo postavit dům či koupit chatu za městem. Stále hledáme dokonalost v podobě partnera, rodiny, finanční a materiální hojnosti a nebo dokonce osobního rozvoje. De facto vše směřuje k tomu, abychom byli šťastní. Ovšem pravda je taková, že neděláme skoro nic pro naší každodenní radost, ze které pramení ona opradová spokojenost.

Činnosti, které nás těší, odsouváme na druhé místo za tak zvané povinnosti, které si vytvořil nikdo jiný než naše mysl. Přepínáme se do módu autopilota, abychom ten každodenní shon a rutinu nějak vykonali a ustáli ji. Tím si však vytváříme sami na sebe takový tlak, že upadáme do deprese, beznaděje a rolí obětí.

Tvrdíme, že máme málo peněz, času, prostoru nebo že není vhodná doba na to či ono. Pak se odebereme do světa „Ach, Och“ a necháme se unášet na vlnách „coby, kdyby“. A aby svitla alespoň malinka jiskřička naděje, argumentujeme (asi ani ne tak pro okolí jak pro sebe) větou začínající: „Až…“, jenže to nadějeplné „až“ se nakonec může týkat… AŽ smrtelné postele. To mi jsou vyhlídky.

Pravdou však je, že i když se nějaké to „až“ naplní, opět na nás padne návyk z rutiny a my zase spouštíme tlačítko „autopilot“. To se děje tak dlouho, dokud nepochopíme, že to venku nás nezbaví a je potřeba tu změnu udělat vevnitř. Často je tento čas doprovázený narůstajícími zdravotními potížemi, nehodami, vážnými nemocemi nebo ztrátou majetku – jednoduše tím, čeho si na hmotné úrovni dokážeme nejlépe všimnout a probudit se.

A tak více a více nemáme peníze, čas a prostor. Jak prosté, že? Téměř se to dá podložit matematicko-fyzicky a to jsem v ani jednom předmětu nebyla moc dobrá.

A i když nám život podsune velmi viditelně a na zlatém podnosu naservíruje přímo před nás zlatou husu plnou možností k realizaci naších snů a životních radostí, ať už malých nebo velkých, tak my to jedním mávnutím odsuneme z toho stolu, jako bychom měli snad slepecké brýle na očích. Pravda, někdy si jen sáhnout na onu husu vyžaduje odvahu.

Místo abychom začali krok po kroku dělat věci, které máme rádi a tím stále více a více vytvářeli v našem životě radost, spokojenost a hojnost, tak i když s tím začneme, tak po pár týdnech to vzdáme s tím, že nemáme čas, peníze nebo prostor. A jako v začarovaném kruhu jsem opět v rolích obětí, soudce, viníka a s chutí si libujeme v depresích a strastech.

Korunujeme to samozřejmě tím, co vše musíme a co je důležitější. Paradoxem je, že přesně to, co si myslíme, že je důležité nenense v sobě tu opravdovou důležitost v našem životě pro tu onu chvíli.

Když se na to podíváme už jen z pohledu vytváření si vlastní reality, zrcadlení a síly myšlenky v podobě přitahování si do života toho, co vyzařujeme, naskýtá se otázka: „Co si tedy můžu vytvořit a přitáhnout, když si nedokážu naplnit každý den život ani tou sebemenší radostí nebo tím, co mám opravdu rád/a?“

Život se skládá z neustálé přítomnosti. Je však pravděpodobné, že i za minutku za hodinu nebo i za týden zde budete a pokud si teď a teď a teď vytváříte svůj život „budoucí“ z neustálého odsouvání toho, co máte rádi a honěním se za těmi velkými plány a sny pomocí rutiny, autopilota a povinností, tak se i ty velké sny se jaksi odsunou nebo dokonce rozplynou.

Každá cesta začíná prvním krokem, po kterém následují další. Jsou to však kroky a ne mílové skoky, které nemusíte ustát. A až ustojíte jeden, dva nebo i deset, přijmete je a využijete veškeré podmínky, které se objevují v přítomnosti (a ne ty které jste si vymysleli pro budoucnost), tak zažijete i ten skok či velký přesun.

Náš život se skládá z okamžiků (okem mžikneme), jak je tedy využíváte k tomu, abyste se dostali na onu dlouhou cestu svých snů? Rutinou, stresem a odsouváním toho, co máte rádi nebo se zastavíte, rozhlédnete se kolem a vyberete si z příležitostí, které Vám život nabízí pro onu chvíli (a které pak vedou k realizaci těch velkých snů)? Věřte, že to co máme teď, je to nejideálnější pro nás a to se týká právě i možností, které nám život nabízí pro danou chvíli.

Naslouchejte tedy svému srdci, ptejte se ho i na zdánlivé drobnosti – co mohu udělat pro svou radost teď? Co mi dělá radostnou/radostným teď, dnes? Až po ty velké – jaká je má životní cesta a co pro ní mohu udělat již dnes?