2017 BLOG Jak na to

Nechci Tě ranit aneb o odvaze říct, co chci

Být autentický neboli takový jaký jsem uvnitř, je někdy to nejtěžší, co můžeme udělat. Z jedné strany se topíme v myšlence, kým vlastně jsme a z druhé se pasujeme do jakési klece, vězení či škatulky společenských norem. Často pak máme dojem, že když řekneme, co opravdu cítíme a chceme, ublížíme tím svému okolí – rodině, partnerovi, přátelům, kolegům a nebo je dokonce ztratíme.

CO SE DĚJE DOOPRAVDY?

Jde v podstatě o potlačování sebe sama. Osobně si pokládám otázku: „Je to z hlavy nebo ze srdce?“ A to je pro mě základ pro další kroky. Občas se mi stane, že si řeknu ano tak to chci, ale je to pouze hlava, která mi říká: Udělej to (v rámci bezpečí a komfortní zóny) tak a tak… neboli: Chci to a to (ze zvyku, s pohodlí, ze strachu apod.).

Naopak srdce je odvážné, pouští uzdu fantazii, lehkosti a radosti. Vede nás do končin, které hlavu děsí. Ta proto vymýšlí labyrinty jak z toho ven.

Jsou však momenty, kdy jsme si zcela jistí, že to co slyšíme, ten pronikavý hlas kříčící někde vevnitř nebo jen lehký, tichounký hlásek je ze srdce, které nás volá k činům, ke změně byť se to zdá na společenské úrovní mnohdy šílené, neúnosné či nevhodné!

A v té chvíli je na řadě odvaha! … protože rodina, protože ublížím, protože se to tak nedělá, prootže co na to řeknou ostatní … protože po 186x!

Když však jen pro jednou, ve vší vyrovnanosti, bez emocí a ega, řekneme co chceme, co cítíme či jak to vnímáme, vše se jako mávnutím kouzelného proutku vyladí v náš užitek a dobro. Nakonec zjistíme, že reakce okolí byly jen zvyk na naše „staré“ chování. A to nové až podivně přijímají a vše je tak nějak více uvolněné. Ano tam nás vede srdce! 🙂

Není tedy nic lepšího, než v tom pokračovat.

ZE ŽIVOTA „JDE TO JINAK“

Kdysi jsem neměla na sebe mnohdy týdny čas. Stále jsem byla v jednom kole se svými přáteli, v práci nebo s rodinou. Byla jsem však hodně unavená a doslova vyčerpaná s naslouchání jiným problémům.

Jednoho dne mi můj táta řekl, že jako dodržuji hygienu fyzickou, můžu dodržovat tu duševní. A doporučil mi minimálně jeden den v týdnu si udělat kompletně pro sebe.

Díky tomu jsem se naučila prožívat čas sama se sebou, naslouchat sobě i hlasu mého srdce, které mnohdy až křičelo, ať něco udělám nebo naopak nedělám. To vše mě přivedlo k článku o tom jak říkat NE. A tak jsem se týdny učila říkat ne, ovšem s vnitřním klidem a pravdivým argumentem: Ne, děkuji nechci. Ne, děkuji nemám chuť. Na místo klasického: Mám toho hodně, nestíhám apod.

Na začátku se mi stávaly dvě věci – než jsem se naučila říkat pravdivě a klidně co chci a odmítat, co nechci, cloumaly se mnou emoce – strachy (že ublížím, že ztratím atd.), nervozita, zlost ect.

A pak tady byly reakce okolí, které nebylo na toto mé nové chování zvyklé. A tak jsem slýchávala: jooo ty máš špatný den v práci – na to jsem odpovídala: Ne, pouze to chci jinak. A nebo absolutně splašené mysli především autorit, které v první chvíli reagovali až „výhružně“.

Nestalo se to možná přes noc. Každá změna a zavedení ji do života a do praxe, vyžaduje tu a tam více či méně času, ale tuhle odvahu propojenou s vnitřní rovnováhou, klidem a pevností se mi nanejvýše oplatilo se naučit a vyrvat, ač reakce byly jakékoli. Přineslo mi to mnoho dobrého, jednoduchost a autentičnost, ať už je jakákoli!

P.S.: A tak jako matematici pro prokázání správnosti příkladu přikládají druhou část výpočtu tzv. důkaz i já si ověřila pravdivost ovšem v praxi. Po čase jsem na nějakou dobu opět pozapomněla na tuto odvahu a víte co se stalo? – Motání se v kruhu, nespokojenost, nestálost, obavy, nedorozumění, konflikty či absolutní vyhrocení se situací do extrémů…

Přijměte se proto jací jste a dbejte na otevřenost a pravdivost.

Přeji všem odvahu v rovnováze :).

2017 BLOG Jak na to

8 kroků ke spokojenému životu – 3. část

Dnes zakončíme trojdílný cyklus o spokojeném životě. V osmi krocích jsme si řekli, jak naplnit svůj život spokojeností a klidem. Doufám, že jste se opět o kousek posunuli a objevili jste v sobě novou cestu.

Předchozí díly najdete zde:

6. NASLOUCHÁM SRDCI

Často se setkávám s lidmi, kteří na první pohled žijí spokojený život – mají rodinu, materiálně jsou relativně zajištění, chodí do práce, setkávají se s přáteli, jezdí na dovolenou a život jim jakš takš klape. Když se však podívám trochu hlouběji, je to pouze „dobrý“ či „vhodný“ návyk, který se naučili a teď de facto opakují BEZPEČNÉ procesy, které jejich hlava (mysl) zná. Tomu se také říká autopilot. Pro hlavu je bezpečné pouze to, co zná a když je to návyk, byť vhodný, občas je přeci jen vhodnější a doporučené vylézt z té zajeté, komfortní zóny a zas se o kus dál posunout.

Lidem, kteří si takto vytvořili svou bublinu se často stává, že jsou absolutně ve své hlavě, řídí se pouze myslí a své srdce ani neslyší. MYSLÍ si, že říct CHCI je totéž, co hlas srdce neboli co vnímá a „potřebuje“ jejich duchovní podstata pro další rozvoj a potažmo pro spokojený život.

Jak rozpoznat jestli je to srdce nebo hlava? Kromě toho, že nás hlava omezuje, shazuje, říká co nejde, protože… naplňuje strachem nebo nechce pustit do něčeho co nezná, tak také jede v jakémsi společensky korektním módu. Vlastně se moc nesměje, nedělá věci, které „nejsou správě“, ba naopak dělá věci, které jsou „správné“ a „přijatelné“.

Kdežto srdce může být klidné, divoké, prudké i mírné. Srdce nás vede za komfortní zónu, za poznáním, za tím co lechtá v podbřišku a my víme jak je to správně nejsprávnější i když absolutně proti všem pravidlům i dokonce proti naším zažitým vnitřním regulím, přesvědčením, hranicím či obecným faktům. Srdce nás vede za hranice naši mysli, naší představivosti, naplňuje nás láskou, nedočkavostí po dobrodružství, Překračujeme veškeré brány a vcházíme do světů, o kterých se nám ani nesnilo. A to vše s obrovitánskou lehkostí a jedno-duchostí!

Cvičení:

Nevíte, jestli nasloucháte svému srdci? Věnujte sobě i jemu každý den 5 minut. Představte si ve své hlavě bílé světlo. Chvíli ho podržte v hlavě až naplní celou oblast mozku. Nechte světlo vystoupit za okraj hlavy. Následně si představte jak toto světlo sestupuje směrem dolů, přes nos, krk, hrudník až do oblasti srdce. Naplňte celou hruď i oblast srdce tímto lehkým, hřejivým, láskyplným světlem. Nechte toto světlo zářit i mimo Vaše tělo. Až se dostatečně oblažíte, přivítejte své srdce, obejměte ho, popovídejte si s ním a užijte si ten pocit plný svobody, lásky, klidu a bezpečí.

Takto můžete promlouvat se svým srdcem každý den. Už teď se můžete ptát nebo jen tak naslouchat. S každým dnem uvidíte, jak jste stále více uvolnění a stále silněji slyšíte, co Vám srdce říká.

7. SLADĚNÍ HLAVY A SRDCE

Už jste jistě slyšeli věty: Řídit se srdcem… je v hlavě.. co Ti říká srdce a podobně. Ano stále častěji se o tom píše, přednáší i učí na kurzech. Mluvíme o srdce, o naší duchovní podstatě nebo o lásce. Tak nebo tak mluvíme o tomtéž.

Základní rozdíl je v tom, že srdce nepřemýšlí, neanalyzuje, nehodnotí, nesoudí, neodsuzuje, nemá strach. Srdce jednoduše JE. Řídíme-li se, jak my říkáme, srdcem – vše jde jako po másle. Máme pocit, že nám jde vše od ruky a s lehkostí.

Naopak jsme-li v hlavě (v mysli) cítíme strach, napětí, neklid, soudíme, hodnotíme, jsme rozpačití, nevíme, podceňujeme se, cítíme zlobu a další favority, které nás doopravdy pouze omezují.

Mysl, ego, emoce a tělo jsou našimi nástroji a srdce průvodcem – směrovkou jako šipka na kompasu. Právě pro život v rovnováze, život bez houpaček, spokojený život je velmi důležité sladit hlavu se srdcem. Srdce nám ukáže směr a hlava rozběhne další procesy, díky kterým se to či ono manifestuje v naší realitě.

Nejdůležitější v tomto kroku je naslouchat srdci a poslat vše, co říká do hlavy neboli sladit hlavu se srdcem.

8. ŘÍKÁM A DĚLÁM, CO CÍTÍM

Jestli jste zvládli všechny předchozí kroky, není zde potřeba cokoli dodávat. Věřím, že již říkáte a děláte, co cítíte. Mysl, ať si myslí a především odpočívá v pokoji :). Jako náš nástroj nechť nám věrně pomáhá při realizaci naších snů a přání ze srdce, které dále manifestuje v našem životě. A teď je právě na srdci, aby cítilo a my to mohli, díky svému tělu projevit do okolí a jak jinak než s klidem, humorem a především s láskou :).

A kdyby přeci jen měl někdo pochyby – tady je mých pár švestek. Říkejte a jednejte dle svých citů ze srdce (nemluvím o splašených emocích). Ku příkladu pokud cítíte, že si potřebujete odpočinout nebo jednoduše někam nechcete – v naprostém klidu řekněte – Ne, děkuji, dnes chci prožít svůj čas jinak. Není potřeba se vymlouvat na práci, únavu, rodinu apod.

Mějte odvahu především sobě přiznat, co cítíte v srdci, co chcete a podle toho se řiďte bez ohledu na to, co je společenský vhodné nebo přijatelné.

Nedávno jsem byla na pár dní na mé vysněné Kubě, kde jsem se chtěla podívat 11 let. Ani nevím proč mě tato země tak uchvátila. Jedno z mnoha poznání díky této cestě bylo, že jsem se celý můj život cítila jiná, protože mám odjakživa mnoho energie a někdy dokážu doslova vyplnit snad celou místnost ne-li halu nebo převálcovat stádo býků. Výsledkem však bylo, že mi to mnoho lidí ať už vážně nebo z legrace celý život připomínalo, předhazovalo a já se díky tomu necítila komfortně. Velmi jsem se hlídala a velmi často jsem přemýšlela, jestli náhodou někoho neudusávám do země. S časem jsem začala mít dokonce dojem, že se mnou žádný přítel pro mou energii jako velká voda, nevydrží.

Když jsem se vrátila z Kuby, pocítila jsem nadpozemský klid, který se mi po pár dnech zabydlel u srdce. Najednou mi došlo, že jsou lidé na světě, kteří jsou mnohonásobně divocí než já. Jsou dokonce mnohonásobně otevření a hlasití než já. A nejen to, ale především, že jsou to milovaní lidé a vůbec si s tím nelámou hlavu :).

Buďte tedy sebou, ač jste jacíkoli! A především mějte odvahu říct, co cítíte a dělejte to.